Autorem knihy„Mráz přichází z Hradu“ je známý český autor Michal Viewegh. K uveřejnění této kapitoly jsme dostali svolení přímo od samotného autora, čímž bychom chtěli panu Vieweghovi velmi poděkovat.
Mráz přichází z Hradu je román, který byl vydán v roce 2012 a volně navazuje na první knihu Mafie v Praze. Autor ve svém díle volně mísí fikci s realitou, což je na různých kapitolách velmi dobře znát. Zatímco u některých kapitol je fikce dobře rozeznatelná, některé kapitoly vychází ze skutečných událostí. Na rozdíl první knihy Mafie v Praze se autor rozhodl používat skutečná jména postav.
Kapitola č. 52, kterou uveřejňujeme, popisuje dění během narozenin známého pražského lobbisty Romana Janouška ve Žlutých lázních. Na akci byl pozván i primátor Bohuslav Svoboda, kterého Janoušek po volbách v roce 2010 instaloval do vedení Prahy. Po zvolení se ale Svoboda od Janouška distancoval a zrušil zakázky, které byly Janouškovi přihrány. Při slovní přestřelce během narozenin vyzval primátor veřejně lobbistu na šermířský souboj (pozn.: hobby Bohuslava Svobody byl právě šerm).
Pozornému čtenáři však neunikne ani několik jmen, která jsou nesporně provázána právě s naší městskou částí Praha 22.
Vchod do areálu Žlutých lázní střežili celkem čtyři zaměstnanci bezpečnostní agentury ABL. Jak jinak, pomyslel si Marek Konwicki téměř rozverně. Vytasil pozvánku, prošel bezpečnostním rámem a podstoupil krátkou osobní prohlídku.
„Moje zbraně,” oznámil ochrance, „jsou rentgenem neodhalitelné.”
Ve tváři nejbližšího z mužů okamžitě poznal boxerský nos, ale přesto mu hleděl přímo do očí. Napadlo ho, že stále ještě silné slunce pražící do jejich černých uniforem a holých hlav může případný konflikt stejně dobře odvrátit (komu by se v takovém vedru chtělo hádat?), jakož i urychlit. S uspokojením v duchu konstatoval, že navzdory počínající opilosti jeho myšlenky neztratily pronikavost. Cítil se silnější a odvážnější než jindy (jakkoli rovněž vnímal nebezpečnou iluzivnost onoho pocitu). Statný člen ochranky se spokojil s pohrdavým úšklebkem a krátkým pohybem ruky jej vybídl, aby pokračoval dál. Učinil tak. Jáma lvová, pomyslel si. Bylo tu tolik lidí, že trávník svažující se k řece nebylo prakticky vidět. Obleky a zase obleky. Bílé košile, jen výjimečně saka, nahá ženská záda, výstřihy. Ucítil dámský parfém, tak silný, až téměř začal slzet. Z podnosu kolemjdoucího číšníka sebral sklenici sektu a naráz ji vypil, takže ji ještě stihl vrátit a vzít si druhou. Náhle zahlédl známou tvář — a hned vedle ní další. Primátor. Primátor a Radek Staněk. Policista z Prahy 11, který loni v plyšovém psíkovi za zadním sklem staré škodovky objevil kameru ABL.
„Dobrý večer, pane primátore. Nazdar, Radku. Tebe bych tu nečekal.”
„Nápodobně,” řekl pochůzkář.
Marek Konwicki ihned pochopil, že nad radostí z opětovného shledání převážila policistova nedůvěra. Slušní lidé na narozeniny kmotrů nechodí, připomněl si.
„Bojíš se o můj charakter?”
Zdálo se, že ta přímá otázka Radka uspokojila.
„Ne.”
Marek ho objal způsobem, jakým se obvykle s muži nevítal. Primátor v bílém šermířském úboru a se dvěma šavlemi v ruce, to byla složitější záležitost. Bezpochyby působili jako mimořádně zajímavá trojice. Pochůzkář Marka představil primátorovi.
„Četl jste to, že?” pravil Marek Konwicki a strčil primátorovi před oči pozvánku na ručně vyrobeném papíře.„Položil jste si otázku, jaké tradice máme ctít?”
V Krkonoších kdysi ztratil při jízdě z prudkého zasněženého kopce kontrolu nad vypůjčeným autem: doslova stál na brzdě, ale těžký terénní vůz se přesto nezadržitelně sunul dál. Teď mu to připadalo podobné: slova jako by předbíhala jeho mysl.
„Tradice tunelů. Tradice špinavejch kšeftů,” odpověděl Bohuslav Svoboda.
„A tradice cynický bohorovnosti,” rozšířil výčet Marek. „A tradice pocitu, že já můžu všechno.”
„A tradice vypočítavejch přátelství. Koupenejch vztahů. Tradice kamarádství založenýho na protislužbách.”
Radek Staněk si teprve teď uvědomil, v jaké situaci se ocitl. Vstoupil na nepřátelské území — a jediní dva spojenci jsou napůl ožralí, takže jejich chování je zcela nepředvídatelné. Divil se sám sobě, že zůstává klidný. Rozhlédl se: shluk hostů působil chaoticky a nesourodě, ale policista si přesto všiml, že větší část davu stojí čelem k velké terase moderní jednopodlažní budovy obložené dřevem (zřejmě šlo o novostavbu, neboť divoké víno obrůstající kovové sloupy, které podepíraly terasu, dosahovalo sotva dvoumetrové výšky). Roman Janoušek seděl na terase. Jeho tvář částečně zakrývala skleněná výplň zábradlí. Marek Konwicki už si kmotra a jeho družiny mezitím také všiml. Ty tváře dosud znal jen z televizních zpráv a novinových fotek: podnikatel Sebastian Pawlowski, radní pro územní plán Langmajer, magistrátní úředníci Ďurica a Toman a starostové pátého a dvaadvacátého pražského obvodu Jančík a Coller. A hele, Horálek! Poznal i Béma, Janečka, Vodrážku a Blažka. Mafiánská squadra azzura, pomyslel si. A to zatím viděl jenom dva stoly.
„Kdybychom tam nahoru hodili bombu, ušetříme městskýmu rozpočtu hezkejch pár miliard,” poznamenal směrem k primátorovi.
Kdosi už Janouška upozornil na jejich přítomnost. Kmotr vstal a vyklonil se dolů přes zábradlí. K Markovu překvapení se usmíval. Působil bezstarostně a kultivovaně. Štíhlý a opálený, ve světlemodrém golfovém tričku. Nic nenaznačovalo, že se dívají na jednoho z největších zlodějů v metropoli.
„Pane primátore!” zvolal Janoušek. „Tak jste dorazil! To je od vás milý!”
Radek Staněk by nikdy nevěřil, že několikasetčlenný dav dokáže tak rychle zmlknout. Připadal si jako v divadle. Primátor se nepatrně uklonil a zdvihl k pozdravu jednu z dragounských šavlí.
„To víte, stará škola,” odpověděl do nastalého ticha. „Před esemeskama dávám přednost osobnímu styku. Proto jsem přišel až sem.”
I ticho se může změnit, uvědomil si Marek Konwicki. Tohle bylo hlubší. Zlověstnější. Světlemodré golfové tričko už nepůsobilo nevinně.
„I Kutuzov nechal Napoleona dojít až do Moskvy,” řekl pražský kmotr.„Aby ho mohl zničit.”
Zašumění, které proběhlo mezi přítomnými hosty, stále sílilo. Už to vypadalo, že se Janouškova replika dočká potlesku (několik obzvlášť servilních přátel to zkusilo), ale dav dal nakonec přednost tichému čekání na primátorovu odpověď.
„V tomhle uvažujeme podobně. Přišel jsem vás totiž vyzvat na souboj,”řekl Bohuslav Svoboda. „Připadá mi to tak nějak čestnější než propíchané pneumatiky. Tak nějak mužnější.”
Roman Janoušek očividně chvíli zvažoval, co odpoví.
„Vy jste pil, pane primátore!” zasmál se nakonec.
„Kdo jinej by to měl poznat lip než vy, že?”
Smích, který komusi unikl, odumřel v samém zárodku.
„A tihle dva pánové, to je kdo?” zajímalo Janouška.
Radek Staněk se chystal promluvit, ale Marek Konwicki byl rychlejší.
„Ochranka!” křikl směrem vzhůru. Připadalo mu to málo.
„Jsme takoví ochránci tradicí, jestli mi rozumíte?”
Roman Janoušek ho ale ignoroval. Napřímil se a rozpažil. Jeho široce rozevřená náruč virtuálně objala všechny přítomné politiky, starosty, policisty, státní zástupce a další představitele státní správy.
„Člověk nepotřebuje ochranku, když je mezi přáteli!” zvolal bezmála vyčítavě.
„Vy nejste naši přátelé,” sdělil mu dostatečně hlasitě Radek Staněk.
Ticho znovu zhoustlo. Bylo slyšet, jak kdosi hlučně sbíhá z terasy dolů.
„Do první krve!” houkl na Janouška Bohuslav Svoboda. „Tady pány považujte za moje sekundanty.”
Kmotr mlčel. V jedné chvíli se zdálo, že možnost šermířského souboje s pražským primátorem skutečně zvažuje. Radek Staněk se čím dál víc cítil jako v divadle. Cosi tu nehrálo, to mu jeho policejní instinkt říkal jasně, jen neměl čas ten pocit blíže prozkoumat. Musel přemýšlet, co jakožto policista mimo službu udělá, pokud Janoušek na výzvu primátora skutečně přistoupí. Nic rozumného jej nenapadalo. Kmotr naštěstí primátorovu výzvu odmítl. Pragmatičnost zvítězila.
„Proč bych to dělal?”
„Abyste se poprvý v životě zachoval jako chlap.”
„Já tady slavím narozeniny, pokud jste si nevšimli — tak běžte všichni tři do prdele!”
Janoušek se otočil a podrážděně zmizel kdesi v budově. Primátor se po chvíli rovněž obrátil a odcházel. Radek Staněk ho s úlevou následoval. Lidé se před nimi rozestupovali. Labutím na Vltavě byli lhostejní. Hovory znovu vzplály — jako požár. Marek Konwicki odejít odmítal. V ruce stále držel prázdnou sklenici. Udělal pár kroků stranou a mezi hosty na terase očima našel starostu Prahy 4.
„Tak co, Horálku? Pořád ještě chceš, abych ti dělal mluvčího? Dva muži ho zezadu rázně popadli za paže. Pokusil se vzepřít, ale nešlo to. Prohlédl si je: jeden byl v uniformě ostrahy, druhý v džínách a bílé košili s našitými číslicemi. Věděl, kdo to je.
„Ty seš Hulinský,” oznámil mu. „Dělals aikido.“
Hulinský neodpověděl.
„A dneska okrádáš už i postižený.”
Radní pražského magistrátu se zastavil a přiblížil zrudlý obličej těsně k uchu Marka Konwického.
„Zabiju tě, ty zmetku!” pošeptal mu.
„Jako Dienstbiera? To už maj socani zabíjení v programu?”
Marek ucítil bodnutí a cosi ho srazilo na zem. Úder hranou dlaně to nebyl. Obrátil obličej vzhůru. Člen ochranky držel v ruce paralyzér.
„Všechny nás paralyzovat nestihnete,” řekl. Cítil, že to zní příliš pateticky — ale na to, jak byl opilý, to nebyla úplně špatná replika.
